Z pražské kanceláře na norskou farmu

V dnešním rozhovoru Vám představím Mgr. Danu Horalíkovou (28), která se jednoho dne rozhodla změnit svojí práci. Na tom by nebylo pravděpodobně nic zvláštního, kdyby se však nejednalo o změnu tak radikální.

Z pražské kanceláře jedné reklamní agentury se totiž přemístila stovky kilometrů daleko, na norskou farmu.

Proč si se rozhodla odjet a proč zrovna Norsko?

Mému odjezdu předcházela už dlouhodobější nespokojenost v práci, kde mě mordoval stres a takové to klasické přešlapování na místě. Potřebovala jsem nějakou radikální změnu. Vzhledem k tomu, že jsem celý život používala především hlavu – nejdřív ve škole, potom i v práci, zvolila jsem něco, kde bych konečně využila i své ruce, které do té doby znaly pouze hladkost klávesnice počítače. Vyměnila jsem tedy open space naší kanceláře za liduprázdnou laponskou tundru na severu Norska. Odjela jsem pracovat na jednu rodinnou farmu do vesnice Sirma.

Kde si našla tuhle možnost/program a jak byl koncipován?

Vzhledem k tomu, že jsem takto do zahraničí vyjela pracovat prvně, svěřila jsem se pro svou jistotu (a klid rodičů) do péče Student Agency. V nabídce jejich pracovních programů jsem si vybrala program práce na farmě v Norsku. Což funguje tak, že zaplatíte paušální poplatek za zprostředkování a agentura vám zajistí kontakt přímo s farmáři. Jediné, co musíte, je absolvovat pohovor v angličtině a napsat – také v angličtině – motivační dopis, kterým se jakoby potenciálním zaměstnavatelům představíte. Zpětně už vám farmáři sami volají nebo píší a snaží se vás dostat právě na tu svou farmu. Protože poptávka evidentně převyšuje nabídku. Ve chvíli, kdy se s nějakou farmářskou rodinou dohodnete, oznámíte toto agentuře, podepíšete pracovní smlouvu a můžete začít plánovat termín rozlučky s přáteli. O samotné pracovní povolení žádáte až na místě. To je platné po dobu 6 měsíců. V jednání s úřady (v tomto případě policií) vám pochopitelně pomůže nový zaměstnavatel. Během pobytu na farmě se o vás musí farmář také sám postarat. Jeho povinností je zajistit vám ubytování, jídlo a pracovní oblečení. Takže prakticky během svého pobytu nemáte žádné výdaje.

Jak ses aklimatizovala? Co byl největší šok?

Když jsem odjížděla, byla jsem ohromně zvědavá a odhodlaná všechno zvládnout. To se posléze ukázalo jako dobrý základ, protože, upřímně, šoků následovalo několik. Tím prvním bylo samozřejmě všude permanentní světlo – období půlnočního slunce, kdy punťa zkrátka nikdy nezapadá. Takže i v noci spíte při krásně jasném dni. Ze začátku je to nepříjemné na oči, ale zvyknete si. Další šok byla práce. Mou základní povinností byla starost o krávy, tedy dojení a krmení. Což jsem věděla dopředu…ale praxe byla na začátku krutá. Celý proces dojení se pro mě stal ohromnou noční můrou. Myslela jsem, že dojení nemůžu nikdy zvládnout. Možná že spíš dřív umřu vyčerpáním, to se zdálo reálnější. Prostě si zkuste představit, že na dojicí trénink chodíte 2x denně, téměř dva týdny v kuse, do doby než se zapracujete. Mezitím samozřejmě neodpočíváte, ale pracujete třeba na poli nebo natíráte dům. Bolelo mě naprosto všechno, myslela jsem, že tam skutečně vypouštím duši. Navíc venku pořád sníh, zima…podmínky veskrze severské, drsné. Začátky byly šílené, ale po deseti dnech se mi všechno dostalo do krve a tělo si začalo zvykat a produkovat svaly a endorfiny. Vrátila se mi zdravá chuť k jídlu a po fyzické práci se mi bezvadně spalo.

Zkus popsat, jak vypadal běžný den na farmě a náplň tvojí práce?

Vstávala jsem kolem šesté a šla na první dojení. Do práce jsem to měla asi 30 vteřin. Nasoukala jsem se do pracovní kombinézy, nazula holinky a šla se přivítat s naší mléčnou partou. Dojení, úklid, krmení hovězího dorostu a čištění strojů mi obvykle zabralo tak hodinu a půl. Po ranním dojení následovala snídaně, jejímž základem byl domácí chléb a káva. Káva se v Norsku pije denně. Na litry. Skoro jako voda. Po snídani jsme šli zase pracovat; třeba uklízet garáž, nebo natírat dům. Když se oteplilo, sázeli jsme brambory na poli nebo vykopávali plevel z krmné trávy. Občas jsem také vozila místní děti do školky v Utsjoki, což je městečko těsně hranicemi s Finskem. Od hranic jsme totiž byli jen asi 30km.

Když jsem nejela do Finska, jela jsem třeba krmit krávy do hor nad naší farmou, kde bylo pár našich krav toho času na mateřské. To jsem pak nafasovala terénní čtyřkolku a vyrazila s kbelíky granulí krmit a kontrolovat terén. Kolem dvanácté byl oběd. V Norsku se nedrží teplé obědy, a polední jídlo prakticky svou skladbou kopíruje snídani. Po jídle následovalo další kolo práce, třeba sekání trávy nebo plení záhonů. Kolem páté byla teplá večeře. Po ní chvíli pauza. Celý den pak uzavíralo večerní dojení.

Jsi vegetariánka. Jak ses stravovala na farmě, kde maso patřilo k základním surovinám?

V Norsku jsem si dala vegetariánskou přestávku. Neměla jsem na výběr. Začala jsem tedy jíst domácí maso, především čerstvé lososy, protože krátce po mém příjezdu začala lovná sezona, pak samozřejmě sobí maso a občas i losí. Sušené sobí maso a syrového lososa jsme občas jedli i k snídani. Jde o výborný zdroj energie – ovšem pozor, toto maso v sušené podobě extrémně zapáchá. Já měla štěstí, že jsem se dostala do rodiny Sámů -Laponců, což je etnická skupina žijící v severních oblastech Norska, Švédska, Finska a části Ruska. Je to takový národ v národě, s vlastní kulturou, vlastním jazykem, parlamentem…a vlastní typickou kuchyní. Takže díky tomu jsem měla možnost ochutnat typická sámská jídla, jejichž základem je samozřejmě maso (nejčastěji sobí nebo ryba), brambory (ty malinké, kroketové, vařené ve slupce), těstoviny, a nakládané bobule. Krom toho všichni místní milují zmrzlinu za jakéhokoli počasí a jako „zákusek“ se často jedly burisony s domácím mlékem a bobulemi.

Sámská kultura je určitě hodně odlišná. Mají Samové nějaké zajímavétradice?

V době kolem Velikonoc se pořádají velké oslavy, protože po období polárních nocí, téměř permanentní tmy, se pomalu začíná vracet světlo a příroda se probouzí. Oslavuje se především to, že všichni ve zdraví přečkali další krušnou zimu, plnou sněhu, mrazu a tmy. V této době se také pořádá hodně svateb a křtů. Je to doba veselí, oslav a zábavy.

Další tradicí je zpívání. Typická sámská hudba a zpěv vychází z joiky, což je velice specifická forma zpěvu a hudby. Trochu připomíná jódlování, ale jde o něco nepopsatelně originálního, co člověk musí zažít, slyšet. V místních podmínkách z této hudby mrazí, protože z ní dýchá tradice, historie, osud a drsný život Sámů v drsném prostředí…

Další – veskrze rodinnou – tradicí mezi Sámy je chov sobů. Celé rodiny chovají polodivoké soby a toto mají jako hlavní pracovní činnost.
8) Jak bys zhodnotila tuhle zkušenost? Co ti to dalo?

Celou tuto severskou expedici bych hodnotila jednoznačně pozitivně. Byl to pro mě neobyčejný zážitek, poznala jsem místa, kam bych se asi za normálních okolností nikdy nedostala, poznala jsem novou kulturu, nové lidi, novou práci, no a poznala jsem v neposlední řadě i sama sebe. A jsem na sebe hrdá. Málokdo totiž věřil, že to zvládnu a že se ve zdraví vrátím. Jsem zpátky a jsem nadšená a jednoznačně doporučuji Norsko. Jeďte na zkušenou, je to jiný svět a je to nádhera.